Vliv přirozených komunit na truchlení a zotavování pozůstalých po ztrátě blízkého sebevraždou

Eliška Syrovátková

Text vznikl na základě mé desetileté pracovní zkušenosti s péčí o pozůstalé, jejichž blízký zemřel sebevraždou, a to jak individuální, tak také skupinovou formou daseinsanalytické psychoterapie.

Vychází tedy z kazuistik individuálních terapií s jednotlivými klienty, které za toto období proběhly, a také z kazuistiky skupiny pro pozůstalé po sebevraždě blízkého. Některá pochopení a kazuistické zlomky pocházejí také z další daseinsanalyticky vedené skupiny, která je určena mimo jiné i pro klienty se sebevražednými myšlenkami a po pokusu o sebevraždu.

Kompletní kazuistiky nemohou být součástí této práce z důvodu ochrany klientů. Budou tedy uvedeny pouze kazuistické ukázky ve formě anonymizovaných zlomků pro ilustraci jednotlivých fenoménů.

Ukázalo se, že životní zkušenost ztráty sebevraždou je natolik specifická a odlišná od jiných typů ztráty blízkého, že zásadním způsobem proměňuje svět i prožívání pozůstalých.

Odděluje tyto pozůstalé nejen od světa lidí, kterým nikdo nezemřel, ale také od pozůstalých z jiných příčin. Proto často nestačí individuální forma terapeutické podpory a provázení pozůstalého, ale je zásadní také skupinová opora a porozumění v komunitě lidí s osobní zkušeností se ztrátou v důsledku sebevraždy.

Tato potřeba vyústila do založení specializované skupiny s názvem „Terapeutická a podpůrná skupina pro pozůstalé, jejichž blízký zemřel sebevraždou“.

Zkušenost členů skupiny pro pozůstalé, jejichž blízký zemřel sebevraždou

Sami klienti na skupině tuto potřebu pojmenovávali následujícím způsobem:

Karin řekla: „Mám možnost bez studu, otevřeně mluvit o svých pocitech. Bez strachu z odsouzení. Vnímám tady pochopení a podobné zkušenosti.“

Radmila dodala: „Pocit přijetí a pochopení, ať říkám cokoliv.“

Břetislav zdůraznil: „Že jsem mohl sdílet svoje problémy a ostatní byli schopní mi naslouchat a často taky sdílet svoje problémy, a tak jsem se mohl občas cítit potřebný a užitečný pro ty druhé, což je podle mě důležité, protože já jsem se občas cítil, že jsem v životě lidem jen přítěží, protože jsem pořád smutný, bez nálady a musejí se o mě starat.“

Edita vysvětluje: „Vím, že se můžu svěřit s něčím, co je pro mě samotnou těžké si přiznat, a mám jistotu, že to bude přijato s citlivostí a dostane se mi podpory, takže přestanu sama sebe odsuzovat a dokážu svoje myšlenky, postoje nebo jednání pochopit a přijmout. Bezpečí je pro mě v tom, že vím, že si všichni prošli nebo prochází podobnou zkušeností, takže jim určité věci nebudou připadat divné, protože je sami znají.“

Alice řekla: „Velmi mi pomáhá sdílení těch zkušenějších.“

Radovan zmiňuje jako důležité: „Že člověk může mluvit o čem chce bez souzení. Že je to prostor, kde se člověk může zastavit, i když se vrátil do shonu života. Místo, kde může být s pozůstalými a kde slyší, že není sám.“

Ihned od počátku práce s touto cílovou skupinou klientů pro mne začala vystupovat do popředí důležitá role přirozených lidských společenství, jichž je daný člověk součástí.

V roli terapeutky jsem se stala svědkem mnoha pravidelně se opakujících tabu, představ, stereotypů, postojů, činů, pověr a předsudků přirozených komunit, v nichž pozůstalý žije, pracuje nebo studuje, které komplikují truchlení a zotavování pozůstalého. Ukázalo se, jak obtížné téma pro jednotlivce i pro lidská společenství úmrtí sebevraždou je, pokud jsou s ním bez předchozích zkušeností náhle a nečekaně konfrontováni bezprostředním žitým setkáním.

Také se ukazují takové postoje, vlastnosti, přístupy a činy, které naopak pozůstalým usnadňují jak truchlení, tak také postupné zotavování.

Jako daseinsanalytickou psychoterapeutku mě tato oblast zajímá, protože její co nejpřiléhavější poznání a pochopení považuji za důležitou podmínku pro nezbytnou detabuizaci, osvětu a kultivaci tématu v naší kultuře a společnosti. Nepřiléhavé předsudky, stereotypy a činy totiž nejvíce panují tam, kde chybí otevřenost, zkušenost a znalost umožňující základní orientaci v problému.

Přirozené komunity pozůstalých

Přirozené komunity pozůstalých se v individuální terapii i na skupině pravidelně tematicky objevují ve čtyřech hlavních kategoriích. Jsou to širší rodina, přátelé, komunita v místě, kde pozůstalý žije, a komunita v místě, kde pozůstalý pracuje nebo studuje. Důležitou roli pro pozůstalého zejména v počátku truchlení hrají často i přátelé zesnulého.

Přístup a jednání těchto komunit směrem k pozůstalému ovlivňuje míra zkušenosti a edukovanosti členů komunity, míra tabuizace tématu sebevraždy v daném společenství, očekávání, stereotypy, předsudky a pověry.

Dostatečná míra zkušeností a edukovanosti členů komunity umožňuje vznik přiléhavých představ, přiléhavých očekávání a podpůrného jednání.

Naopak tabu komplikuje či zcela znemožňuje komunikaci mezi členy společenství navzájem, z komunity k pozůstalému i od pozůstalého směrem do komunity. Znemožňuje vzájemnou otevřenost a porozumění, korekci nepřiléhavých představ a postojů. Pozůstalý nemůže vyjádřit své skutečné potřeby a přijmout účinnou pomoc ze svého společenství. Společenství nemůže přijmout účinnou pomoc zvenčí.

Rozlišnost očekávání

Různá očekávání všech v okruhu pozůstalého vyvstávají ze zobecněné zkušenosti, znalostí a dokonce i z potřeb očekávajícího jedince.

Tak se budou v případě mladé vdovy s dětmi po ztrátě manžela v důsledku sebevraždy přirozeně lišit očekávání zkušené psychoterapeutky a očekávání matky pozůstalé například v otázce vývoje vdovina zotavování a vyčerpání.

V oblasti zobecněné zkušenosti vyjde terapeutka z desetileté praxe s pozůstalými po sebevraždě. V oblasti znalostí se terapeutka opře o své vzdělání. Na základě obojího učiní kvalifikovaný odhad, že nejtěžším obdobím bude klientka patrně procházet zhruba v období od šesti do osmnácti měsíců od ztráty, pokud vše půjde bez závažnějších komplikací, které by nejtěžší fázi prohloubily.

V tomto období se u většiny pozůstalých po sebevraždě objevuje krajní vyčerpání a současně se pro většinu takto pozůstalých na jejich životním horizontu ještě neobjevuje pomyslné „světélko na konci tunelu“ přinášející naději na zlepšení¹. Obvykle zrovna v tomto období krize z vyčerpání dochází také k útlumu pozornosti, podpory, ochrany a pomoci z okolí, byla-li nějaká, neboť z pohledu okolí, které má zcela jinou časovost, než člověk zasažený ztrátou, je to „již dávno“.

Dále si bude psychoterapeutka vědoma, že příznivými okolnostmi nelze průběh truchlení a zotavování podstatně zkrátit, podobně jako správnou péčí nelze zkrátit průběh těhotenství, neboť i u truchlení jde také o vývoj a o zrání, ale nepříznivými okolnostmi je možné průběh podstatně prodloužit.

Tuší, že v tomto období budou dvě nejdůležitější témata přežít, a to doslova, protože pozůstalí po sebevraždě blízkého jsou sami ohroženi sebevraždou, a naučit se udržet a ušetřit síly všude, kde to bude jen trochu možné, neboť této etapě truchlení dominuje krajní vyčerpání pozůstalého. Teprve od jejich zdárného zajištění se odvíjejí všechny další možnosti pozůstalého člověka.

Bude si uvědomovat, že děti budou silným zdrojem vdoviny motivace přežít smrt manžela, ale také silným zdrojem vyčerpání a strachu.

Protože očekávání výrazně ovlivňují i potřeby očekávajícího, podíváme se i na oblast potřeb. Oblasti potřeb psychoterapeutky vztažených k našemu příkladu můžeme rozdělit na oblast zdrojů a na oblast starosti o pozůstalou. V oblasti starosti o pozůstalou je terapeutka opečována supervizí, spoluprací s psychiatrem, možností předat klientku do péče krizového centra nebo psychiatrické léčebny v případě náhlých komplikací, které by přesáhly možnosti docházkové skupinové i individuální psychoterapie. V oblasti zdrojů může terapeutka čerpat z vlastního rodinného zázemí a z volnočasových aktivit.

Ze všeho výše zmíněného vystává terapeutčino vcelku přiléhavé očekávání pomalého a dlouhodobého zotavování připouštějící nečekané komplikace, plné respektu k individuálnímu tempu klientky, trpělivé a oceňující každý drobný úspěch, ale i „pouhé přežívání“ klientky, které je samo o sobě velkým a náročným výkonem.

Zcela jiná je ovšem situace vdoviny matky.

V oblasti zobecněné zkušenosti vyjde vdovina matka, která je sama vdovou, ze své zkušenosti se ztrátou manžela. Její o sedmnáct let starší manžel zemřel na onkologické onemocnění v nedožitých devadesáti letech a od té doby je její jedinou životní radostí realizace v roli babičky.

Na základě zkušenosti z mládí v katolickém prostředí považuje sebevraždu za velký hřích a také za skutečnost, o které se nemluví. Toto přesvědčení jí prozatím znemožňuje přijmout případnou odbornou podporu i možnost edukace.

V oblasti potřeb vdoviny matky se z výše uvedeného ukazuje, že na starost o dceru je nyní sama a má strach o ni i o vnoučata. Jejím jediným zdrojem je rodina dcery, ale jen nezatížená sebevraždou. Proto má silnou potřebu, aby pozůstalá rodina fungovala normálně, jako by se nic nestalo.

Od dcery tedy očekává již po půlroce od ztráty, že by měla zcela fungovat v plné síle a na manžela zapomenout a jeho ztrátou se vůbec nezabývat.

Příklad ukazuje, jak se očekávání různých účastníků stejné události budou na základě rozmanitých zkušeností, znalostí a potřeb jednotlivců v menší či větší míře nevyhnutelně lišit.

1Právě v tomto období krajního vyčerpání a beznaděje má docházka na skupinu pro pozůstalé po sebevraždě blízkého zcela klíčovou úlohu. Být v takovou chvíli svědkem zotavování spolusouputníků ze skupiny, kteří jsou na cestě ztrátou déle a dále, již za horizontem beznaděje, tedy v naději a někteří dokonce už i v návratu životní síly a radosti, ale přitom všichni mají sami v paměti ještě živě přítomné svoje nedávné nejhlubší beznaděje a svoje krajní vyčerpání, a o tom všem vypovídají, to přináší nečekanou možnost opřít se ve vlastní beznaději o naději. Neboť oni jsou živou nadějí, žijícím důkazem, že i tohle samo od sebe může v čase pominout, přestože to v tuto chvíli nemůžeme vlastní vůlí ani úsilím změnit, přinášejí do největší tmy jako světlonoš opatrnou a křehkou naději, že by to vše mohlo jít nakonec možná přece jenom přežít.

Rozdíl v mikrokulturách obcí

Na předsudcích a stereotypech konkrétních komunit vůči sebevraždě, jejímu významu a příčinách se v kazuistice skupiny i v individuálních kazuistikách nejvíce podílejí normy v kultuře daného společenství, např. vnímání sebevraždy jako hříchu a selhání zemřelého v některých církevních komunitách, a míra tabuizace, která, pokud je vysoká, brání získávání znalostí i přístupu ke zkušenostem lidí se zkušeností. Přestože se v komunitě mohou vyskytovat jednotlivci se znalostmi a zkušenostmi, nemohou je otevřeně sdílet a společenství z nich nečerpá a „neroste“.

V kazuistikách se ukazuje také rozdíl mezi mikrokulturami větších měst a menších obcí. Život ve větších městech umožňuje vyšší anonymitu a tím i výběr, komu se pozůstalý svěří a komu ne. Pozůstalí mohou opatrně „oťukávat“, kdo v jejich okolí unese jakou míru pravdy. Současně jsou kultury větších měst adaptované na větší kulturní rozmanitost a otevřenost vůči neznámému, která je jejich nedílnou součástí. Je v nich také větší přístup k informacím i k odborné pomoci a poradenství. Tak i v případech, kdy informace o sebevraždě otevře u informovaného negativní postoj vůči zemřelému, pozůstalému či celé rodině, nepromění se tím na negativní postoj celé komunity. Stinnou stránkou bývá větší míra lhostejnosti a osamělosti „v davu“, pokud se pozůstalý nachází v takové životní etapě, která mu přinesla nízký sociální kapitál.

Veronika z obce o velikosti nad čtyři sta tisíc obyvatel popisovala svoji zkušenost se sdílením po roce a půl od úmrtí manžela následovně: „Vlastně jsem se za ten rok a půl nesetkala s obviňujícím přístupem, všichni kamarádi, rodina, v práci, byli velmi podporující, přátelé na telefonu. Se sdílením příčiny nemám problém, se všemi o tom mluvím otevřeně.

Tajili jsme to jen před manželovou matkou, kdy jeho otec tvrdil, že by nás z manželovy smrti všechny obviňovala a nebylo by s ní k vydržení. Vzhledem k tomu, že byla sama v závěru života a že s ní tehdy žil každý den v domácnosti on, přistoupila jsem na to, i když mi to bylo nepříjemné. Vadilo mi na tom to, že v takové věci děti učíme lhát a dáváme jim vlastně najevo, že mají některé věci před někým tajit. Nechci, kdyby se v budoucnu něčím trápily, aby mi o tom neřekly a já jim nemohla pomoct.

Spíš bylo pro okolí nepochopitelné, že nevěděli, že má manžel tak vážné psychické problémy, nečekali to. Starší generace není schopná pochopit, že deprese je nemoc a léčba nemusí vždy zabrat, takže spíš než s odsudky, jsem se setkala se zpochybňováním, že mu bylo tak zle.

V práci jsem dostala podporující přístup jak od kolegů, tak od majitelů firmy. Šéf, kterému jsem to volala, to nechal na mně a já jsem to kolegům řekla, když jsem se vrátila do práce. Podporovali mě a pomohli mi přenést se přes to. Negativní postoj vnímám jen od jednoho kolegy.

V určitou chvíli začali šéfové tlačit na výkon, spíš ve smyslu, co mohou udělat, abych se cítila a tedy i pracovala lépe. Hodně mě to rozhodilo, bylo to v takovém tom období extrémního vyčerpání, větší chybovosti a pomalejšího myšlení. Když mi bylo nejhůř, zasáhl majitel, sehnal kontakt na terapeutku, kam jsme i s oběma majiteli zašli, aby nám pomohla najít způsob komunikace. Pak jsme o tom dvakrát hodně intenzivně mluvili a myslím, že jsme našli cestu.

Ale pro děti je těžké o tom mluvit venku mimo rodinu. Myslím, že jim vadí, že o tom všichni vědí. Pro staršího je to asi trochu jednodušší, změnil školu a v novém prostředí je anonymní. Ale nemyslím, že by je to nepřiměřeně trápilo. Doma o tátovi normálně mluvíme, vzpomínáme na něj.

Šokující pro mě tehdy byla reakce syna kamarádky, který sám bojuje s úzkostmi. Že až na manželově příkladu si uvědomil, že by to fakt šlo udělat, že je to takový memento, že to vážně může dojít až sem, že je fakt důležitý si říkat o pomoc a říkat si o ni včas, že pozdě to už nemusí jít. To mnou otřáslo, že vlastně i takovému teenagerovi, jako naši synové, by se mohlo něco takového stát.“

Zkušenosti dalších klientů z velkých měst se velmi podobají Veroničiným.

Například Roman, také z města nad čtyři sta tisíc obyvatel, rekapituloval svoji zkušenost se sdílením po sebevraždě životní partnerky, kterou našel oběšenou doma v bytě, takto: „První rok po Isabelině smrti byla moje rodina velkou podporou. Trávili se mnou čas. Chovali se ke mně s trpělivostí a dali mi čas na truchlení. Do ničeho mě nehrnuli. Mohl jsem u nich také bydlet. A po delší době, když jsem odjel cestovat, tak mě finančně podpořili, abych mohl na cestě strávit tolik času, kolik jsem potřeboval. Taky se celá rodina stala křehčí, trochu víc jsme se bavili o emocích, smrti, a víc jsme se objímali, i když to se po nějakém čase vrátilo zpět. Asi jsem nikdy neměl pocit, že by mě moje rodina nějak zatěžovala nebo obviňovala, spíš naopak.

Myslím, že někdy si neuvědomují, že i po pár letech to v sobě člověk nějak nese. Možná je to tím, že už se o tom moc nemluví a lidi neradi tohle téma vytahují znovu, aspoň u nás v rodině. Smrt je pořad něco, o čem se moc nemluví.

Musel jsem ale čelit předsudkům kamarádů z Isabeliny národnostní komunity. Asi mi dávali za vinu, co se stalo. Chovali se ke mně nepříjemně, vyvíjeli na mě tlak, abych se s nimi potkal sám, když jsem na to nebyl připravený. Smazali moje jméno ve sbírce, kde se sháněly peníze pro cestu Isabely zpět do její rodné země. Všechno to vyvolalo velkou nedůvěru u celé Isabeliny rodiny. Takže trvalo o to dýl se s nimi spojit a navázat komunikaci. Bylo smutné nemoct se bavit s Isabelinou rodinou v prvních měsících a taky nevědět, co se stalo, co jim řekla policie atd.

Co se týče Isabeliny rodiny, tak její sestře jsem napsal, co se přesně stalo, ale nevím, komu přesně se co řeklo. A když jsem se s nimi bavil, vždycky jsem se tomu vyhýbal. Nepřišlo mi, že je to moje rozhodnutí, komu v rodině se co sdělí, protože zrovna okolo sebevraždy je v Isabelině zemi původu v porovnání s Českem hodně předsudků. Navíc pro mě byl vztah s Isabelinou rodinou důležitější, než to, co si řeknou mezi sebou. Tak jsem se rozhodl ctít jejich rozhodnutí.

Svým kamarádům jsem nic netajil, všem jsem to postupně řekl, jak jsem se cítil. Být v tom otevřený mi přišlo správné. Nevím, kde se to ve mě vzalo. Ale už to, že jsem někomu řekl a zavolal, co se stalo, mi vlastně přišlo jako malé ulehčení na začátku. A tím, že jsem nikdy necítil žádný předsudek od mých kamarádů, tak jsem neměl asi žádnou obavu. Možná hrálo nějakou roli to, že jsou moji kamarádi už starší přes třicet a často si prošli nějakými těžšími životními příběhy. Určitě díky tomu, že jsem sdílel, co se stalo, tak se mi dostalo větší opory. Dokonce si mí kamarádi vytvořili společnou skupinu, aby řešili, jak mě podpořit.

Když jsem se s kamarádem bavil o tom, že mi chybí intimita, kterou jsme měli s Isou, odbyl mě, že na takový myšlenky mám čas. Asi jde o nějaký předsudek, že když někomu umře partner, tak kdy má právo na to přemýšlet nebo dokonce být s někým jiným. Dnes, zítra, za rok, za dva? Tohle je podle mě velké tabu. Jinak nemyslím, že moji přátelé měli předsudky, spíš někteří nevěděli, jak se se mnou bavit. Ale byla to jen menšina.

Některé moje kamarády moje podpora unavila a někdy si potřebovali vzít čas pro sebe. A i když je to pochopitelné, tak jsem měl pak pocit, že jsem jenom přítěží. Protože není špatně jen mně, ale z toho, jak je mně, je špatně ještě dalším.

V práci mi šéf řekl, ať si vezmu tolik času, kolik potřebuju. Publikovali můj dopis, který jsem poslal kolegům, a když jsme se vrátil, tak se ke mně všichni chovali o dost víc ohleduplně. Ale skoro nikdo nevěděl, jak se se mnou bavit. Jestli vůbec můžou. Měl jsem taky štěstí v tom, že jsem mohl přijít později nebo odejít z práce dřív a nikdo to neřešil. Vlastně jsem měl hrozné štěstí v tomhle ohledu.“

Naopak v malých komunitách nejmenších obcí, kde si „všichni vidí do talíře“, všichni také okamžitě vědí, že zesnulý „spáchal²“ sebevraždu. Celá komunita je touto skutečností silně zasažená.

Pokud je to komunita poučená a otevřená zkušenosti, semkne se obvykle k významné a účinné pomoci. K opačnému pohybu dochází v případě komunity, která je tématu uzavřená. V ní obvykle následuje obviňování a vyčlenění pozůstalého ze společenství.

Krajní ukázkou obviňování a segregace v malé obci je například svědectví paní Ireny, žijící v obci o velikosti v kategorii do čtyř set devadesáti devíti obyvatel, jejíž manžel zemřel sebevraždou přímo na území obce: „Vzhledem k okolnostem nebylo příliš reálné příčinu úmrtí utajit, vše jsem sdílela otevřeně. V prvním půlroce po úmrtí nebyl přístup rodiny podpůrný ani pomáhající, cítila jsem se na vše velmi sama. Nikdo z rodiny mi nepomohl ani po praktické stránce ve věcech jako organizace pohřbu, pořízení hrobu apod. Později už moje máma pomáhala s hlídáním a pomocí s dětmi při společném trávení času a dovolených. Prarodiče už nemám, širší rodinu informovala moje máma. V kontaktu se mnou se této události všichni striktně vyhýbají.

Přístup manželovy rodiny je protichůdný, manželovi synovci a jejich rodiny nabízí podporu a pomoc, naopak moje tchyně a švagrová mě ze smrti obviňují, nekomunikují a nepřejí si návštěvy. Kvůli postojům tchyně a švagrové děti bohužel přišly nejen o otce, ale i o vztah s babičkou a tetou, které se s nimi odmítly stýkat. Děti situaci a jejich důvody nechápaly, bylo to pro ně velmi zraňující. Nyní se v čase pomalinku zlepšuje alespoň postoj tchyně, o Vánocích přijela děti poprvé po třech letech navštívit.

Nejhorší byly první týdny a měsíce. Většina obyvatel obce se mi vyhýbala, přestala se se mnou stýkat. Pokud jsem přišla do obchodu, na poštu, všichni si mě zvláštně prohlíželi. Někteří ani nepozdravili nebo se snažili předstírat, že mě nevidí. Část z nich zřejmě proto, že nevěděla, jak a o čem se mnou mluvit. Ale značná část komunity mě ze smrti přímo obvinila, včetně ředitele základní školy, kterou syn v té době navštěvoval. Nejhorší postoj zaujali sousedé, kteří bydlí naproti nám a bývali kdysi i kolegy mého manžela. Ve vsi mě pomlouvali, měli jsme i pár přímých konfliktů, dodnes mě nezdraví ani oni, ani celá jejich širší rodina a přátelé. Před tím jsme vycházeli velmi dobře, navštěvovali se. Je to pro mě velmi zraňující.

Byla jsem obviňována jak ze smrti manžela, tak z jeho předchozího několikaměsíčního pobytu v psychiatrické léčebně, doslova se o mně říkalo, že jsem manžela dohnala až do blázince, utrápila ho a podobně. Nejspíš tyto postoje vznikly proto, že jsem se chtěla rozvést, což byl zřejmě mimo jiné spouštěč další epizody manželových depresí a úzkostí.

Zůstalo mi bohužel jen pár přátel. Ani ti však někdy nemají úplné pochopení pro moji situaci a problémy, se kterými se potýkám, ale nemám jim to za zlé, je to pochopitelné.

Velmi mě překvapil postoj většiny kamarádek, že mě úplně přestaly zvát k nim do rodiny nebo k trávení volného času společně i s jejich partnery. Stýkáme se tedy pouze samy ženy, případně s dětmi. Cítím z jejich strany žárlivost a strach, že jim jako „nezadaná“ mohu odlákat partnera, rovněž velmi nelibě nesly, pokud mi jejich partner nabídl pomoc např. s praktickými věcmi okolo domu či zahrady. Velmi podobnou zkušenost mají i ostatní vdovy, které jsem měla možnost po úmrtí poznat.

Přímou podporu a pomoc mi nabídly a poskytly pouze dvě rodiny, což stále trvá.

Postoj ze strany některých mužů v obci se časem zlepšil, jsou ochotni pomoci např. v souvislosti s dětmi, aby nepřišly o „mužský svět“. Velmi nápomocné je, že se snaží dětem umožnit zážitky a výlety, které by jinak absolvovaly s manželem. Například soused, dříve kamarád, přestože se mnou nemluví, je dosud bere na chalupu s partou tatínků s dětmi, kam jezdívaly od malička s manželem, vezme děti na výlet nebo syna na sledování fotbalových zápasů do vzdálenějších míst. Trenér volejbalového klubu, za který syn hraje, mi velmi pomáhá s dopravou syna na jejich zápasy apod.

I po letech se necítím se v místě bydliště dobře. Na akce pořádané ve vsi chodím minimálně, cítím se tam osamoceně, předtím jsem chodila často a ráda. Kdyby tu neměl důležitou komunitu syn, dávno bych se odstěhovala.

S manželem jsme pracovali v jedné firmě, kde byl i menšinovým společníkem. Přímo moje kolegyně byly povětšinou velmi empatické, nabízely pomoc a oporu.

Opačně se zachovalo vedení firmy, zbývající společníci. Okamžitě se mnou přestali komunikovat, nevyjádřili ani soustrast, nezajímali se, vyhýbali se mi, pracovní záležitosti se mnou řešili prostřednictvím kolegyň, doneslo se mi, že mě ze smrti obviňují. Svou roli jistě sehrála i jejich obava ohledně vyrovnání dědictví, s dětmi jsme manželův podíl zdědily.

Ve firmě jsem pracovala třiadvacet let, mnohem déle než manžel, přístup vedení pro mě byl velmi bolestný. Po třech měsících od úmrtí jsem pracovní poměr ukončila.

Těžké bylo i řešení dědictví podílu, nakonec jsem musela využít služeb právníka. Společníci nabízeli finanční vyrovnání výrazně pod cenou, řešení trvalo dva roky, těsně před soudním líčením přistoupili na dohodu o vyrovnání za přiměřenou částku. Celá záležitost pro mě byla velmi stresující a vyčerpávající, měla jsem pocit, že ohledně smrti manžela stále něco řeším a že už to trvá příliš dlouho, že už to nezvládnu, nedostávalo se mi sil. Musela jsem to ale dotáhnout kvůli dětem. Byly to peníze pro ně.

Lidskou sounáležitost jsem našla až v rámci skupinové terapie pro pozůstalé po sebevraždách, kde je pro mě důležitá důvěra v psychoterapeuty, empatický a respektující přístup nejen z jejich strany, ale i ze strany ostatních klientů. A také na podpůrných pobytech³ Pod Vrbou.“

2Slovo spáchal je zde v uvozovkách, protože je společensky zaužívaným, tedy častým, ale zcela nevhodným pojmenováním události. Jazykově automaticky a bezděčně rovnou posouvá čin do oblasti přesudků a odsuzování, neboť odkazuje k činu jakožto zločinu a hříchu, protože jenom tyto se páchají. Daleko vhodnější jsou vyjádření „zemřel sebevraždou“, „zemřel v důsledku sebevraždy“. Stejný problém v automatickém jazykovém posunu významu činu spočívá i ve slovu sebevrah, odkazujícímu k vrahovi. Pozůstalí lépe přijímají vyjádření „člověk, který zemřel sebevraždou“ nebo „člověk, který zemřel v důsledku sebevraždy“. V těchto vyjádřeních už zemřelý není vrahem, což je poněkud nelidská pozice, ale zůstává člověkem, který zemřel v důsledku nějaké situace. Ani slovo sebevražda není ideální pojem, ale zůstává používáno, protože nemáme k dispozici vhodné synonymum nebo výstižný a rychle srozumitelný opis. Sebezabití je vyhrazeno události, kdy zemřelý udělal cokoliv, co ho připravilo o život, ale současně neměl v úmyslu při dané činnosti odejít ze života. „Odejít z vlastního rozhodnutí“ také není jednoznačná fráze, to děláme i my živí běžně, odcházíme z místnosti, z práce, z manželství. „Zemřel z vlastního rozhodnutí“ také není úplně věrné, protože nejde o pohyb ke smrti, ale o krajní pohyb odchodu z bolesti a nesnesitelnosti, ve které se už nedá žít. Cenou zaplacenou za tento pohyb je vlastní smrt. Dotyčný nechce nežít, ale už nemůže žít v tom, v čem žije, a nevidí jinou cestu. „Zemřelý, který vykonal krajní pohyb odchodu z bolesti a nesnesitelnosti, ve které už nemohl žít“ je sice velmi přesné vyjádření, ale natolik dlouhé a těžkopádné, že je nelze používat v běžném hovoru ani v odborných nebo osvětových textech. A tak nám zůstává sebevražda jako stručné a srozumitelné synonymum pro tento dokončený pohyb. Pozůstalí po sebevraždě na rozdíl od slov spáchal a sebevrah, na která bývají etymologicky velmi citliví, obvykle nevnímají výraz sebevražda na základě své zkušenosti věrně etymologicky, jako název aktu vlastní vraždy, ale spíše přeneseně, jako obecný a zaužívaný název komplikované a neúnosné životní situace, která ve svém výsledku dovedla člověka až k tomu, že se v danou chvíli nemohl nezabít. Sama nezapomenu na všeříkající vyznání pacienta z docházkové skupiny na klinice Eset, který s velkým časovým odstupem od svého pokusu o sebevraždu požitím léků řekl: „Víte, dodnes nevím, jestli jsem si tehdy těch léků vzal příliš moc nebo příliš málo. Bylo mi tak zle, že jsem jenom chtěl, aby to už přestalo. Dodneška na to myslím. Jestli jsem to měl tehdy zastavit jen pro tu chvíli, nebo napořád.“

3Setkání pod Vrbou jsou pobytové akce, které podporují ovdovělé rodiny s dětmi. (Nadační fond Vrba, 2025)

Roztříštěnost rodiny

Velmi náročné bývají také situace, kdy je širší rodina doslova „rozervaná“ do různých mikrokultur se vzájemně neslučitelnými postoji k sebevraždě na základě generační nebo regionální rozmanitosti. To může vést až k takovým těžkostem, jako je rozpolcení rituálu posledního rozloučení.

Výpověd paní Aleny vykresluje bolestnost a obtíže hledání cesty, která by byla alespoň trochu ohleduplná k silám a možnostem všech zasažených:

„Věděla jsem, že pro moje rodiče a celou tuhle část rodiny je sebevražda úplně nepřijatelná. Že by našeho syna zavrhli. Nemohla jsem to dovolit. Ani jsem teď ještě neměla sílu tomu čelit. Nakonec jsem jim řekla, že tragicky zahynul a že o tom nechci mluvit, protože to moc bolí. A to byla vlastně pravda. A jim možnost, že to mohla být sebevražda ani nepřišla na mysl, automaticky počítali s nehodou.

Jenomže zároveň tady byl i jeho bratr. A pro toho bylo ze všeho nejdůležitější uznání a přijetí bráchova rozhodnutí, a to i veřejně.

Nakonec jsme měli obřady dva. Jeden formální v krematoriu pro širší rodinu a starší generace. V proslovu byla tragická smrt a o sebevraždě nepadlo ani slovo. A bylo to celé takové zatuhlé a ponuré a divné, neumím to popsat. Cítila jsem se v tom jak za clonou ze skla nebo spíš zamrzlá v ledu.

Ten druhý obřad připravil syn a přátelé zemřelého syna. Jeho kolegové z práce a z vejšky a parta ze skauta. Pozvali nás. Hrozně jsem se toho bála. Všichni věděli, co se stalo. A byli fantastičtí. Ti mladí tam neměli žádný předsudky a brali to tak, jak to bylo. Jako něco, co je strašný, ale co se lidem stává. Byla tam spousta fotek a spousta příběhů z jejich životů s ním. Bolelo to, ale nějak dobře. Mluvili o něm hrozně krásně. Cítila jsem se u něj blízko a byla jsem na něj taky hrdá. Ne protože umřel, ale za to, jak žil.“

Předsudky a pověry

Silná, urputná a pro pozůstalé velmi zraňující jsou také ta přesvědčení, která mají za hlavní úkol udržovat pocit ochrany a jistotu ostatních, že „nám se tohle stát nemůže“. Ta lze z povahy jejich smyslu považovat za pověrčivá.

Výrost připomíná, že jedním z důležitých rysů pověrčivých přesvědčení, který podporuje jejich výskyt i u vzdělaných a inteligentních jedinců schopných kritického myšlení, je právě přirozená lidská potřeba bezpečí, jistoty a kontroly i nad takovými budoucími událostmi, které člověk nemůže mít pod kontrolou: „Pověra, pověrčivé přesvědčení a chování mají potenciál vnuknout nám jistotu nebo alespoň zvyšují pravděpodobnost, že všechno dopadne dobře.“ (Výrost et al., 2019, s. 711).

Tato přesvědčení a s nimi i pocit jistoty a bezpečí si často členové společenství posilují v rozhovorech mezi sebou a pozůstalí potom slýchají podobné zraňující výroky:

Rodinní příslušníci selhali, měli sebevraždě zabránit, kdyby si ho/jí víc všímali, tak to poznají!
Měli se k němu/ní chovat jinak!
Ta rodina musela být dysfunkční už od základu, jinak by se taková tragédie vůbec nestala!
V normálních rodinách, jako je ta naše, se sebevraždy nestávají!

Hledání viníka

Vztahy v rodinách závažně ovlivňuje i nevyhnutelné prožívání viny, a to jak vlastní, tak také obviňování druhých i zemřelého. Zde může podpůrná terapie⁴ jednotlivých členů rodiny poskytovat bezpečný prostor i pro takové prožívání, jehož bezprostřední vyjádření v rodině by bylo pro rodinu ohrožující.

Sabina své prožívání po ztrátě bratrance popisovala takto: „Zlobím se na jeho ženu, ale úplně nejvíc jsem naštvaná na tetu, jeho mámu. Nemůžu si vůbec pomoct. Strašně to se mnou cloumá.

To její pití, bylo to s ní vždycky fakt těžký a hodně to dopadalo právě na Tomáše. Už odmalička. Jako malí jsme spolu hodně bývávali o prázdninách u babičky na vsi a vždycky v noci se mi svěřoval. Udělali jsme si bunkr pod peřinou a povídali si.

Jsem si jistá, že kdyby měl pevnější základ, tak by ten rozvod přežil. Vždyť se půlka manželství rozvádí, ale rozhodně takový procento lidí neumírá.

No a ona je zase naštvaná na Terezu. Je přesvědčená, že Tomáše donala k sebevraždě tím rozvodem.

Zároveň to všechno polykám a snažím se s ní vycházet přátelsky a trpělivě. Vlastně s oběma. Ještě se snažím udržet to mezi něma, aby to nebouchlo a mohly spolu vycházet, protože, když si to vyčtou, Tereza to nedá a úplně nás odstřihne. Celou rodinu, pro ni jsme ti cizí.

A my přijdeme o kontakt s Tomáškem a Tomášek o nás. A to by Tomáš nikdy nechtěl. A já taky ne, mám Tomáška ráda.

Je to šílený, ždímá to ze mě všechnu sílu. Ale jsem jediná, kdo má na ten zmatek náhled. Že ta cesta není hledání viníků, ale zvládnout to spolu. Tak to musím vydržet, dokud se ten vztek neotupí.

Vypouštím ho tady v terapii. To je bezpečný místo.“

4Tuto funkci může mít individuální forma psychoterapie i skupinová forma psychoterapie

Význam komunit

Ukazuje se, že přirozené komunity jsou důležité a mají velkou moc podpořit nebo naopak výrazně zkomplikovat zotavování pozůstalých. Poučené a tématu sebevraždy otevřené komunity dokáží svým členům v nejhorším období po sebevraždě poskytnout účinnou pomoc a podporu. Tam, kde pomoc přirozených komunit nestačí nebo selhává, přebírají důležitou roli komunity skupin pro pozůstalé.

Význam edukace

To poukazuje k významu podpory přirozených komunit a významu osvěty. Osvěty v otázkách, jak přirozeně pečovat o resilienci vlastní i těch druhých, protože to je první krok v prevenci nejen v oblasti sebevražd.

Ale také osvěty v otázkách, jak podpořit pozůstalé, když sebevražda nastane. Je zapotřebí pěstovat společenské povědomí o tom, co mohou pozůstalí prožívat a co mohou potřebovat.

A ze všeho nejvíc je zapotřebí osvěty, která přináší pochopení, že ten, kdo nakonec rozhoduje o lidském životě a smrti, nejsme my, ale míra bolesti, utrpení a ztráty naděje, která je neměřitelná, nepředvídatelná a ryze individuální.

Může přijít přes všechny vykonané protektivní kroky.

Sebevražda není zprávou o tom, že někdo selhal a máme označit a ztrestat viníka, ale jen přiznáním, že jeden lidský život nešlo unést ani o den dál. To vystihují dva citáty klientů:

„Každý z nás má jiný pohár a nikdo neví, co naprší zítra.“

„Sebevražda není rockovej koncert!⁵“

Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že u nás⁶ v průměru zemřou sebevraždou čtyři lidé v pondělí, čtyři lidé v úterý a čtyři lidé ve středu. Ve čtvrtek, v pátek, v sobotu a v neděli zemřou každý den průměrně tři lidé. (Český statistický úřad [ČSÚ], 2025)

A tak je krajní lidská možnost úmrtí sebevraždou otevřená pro každého z nás, protože všichni jsme lidmi.

5Na rozdíl od rockového koncertu se může sebevražda udát zcela nenápadně a tiše.

6V České republice

Seznam použité literatury

Knižní zdroje:

Výrost, J., Slaměník, I., & Sollárová, E. (Eds.). (2019). Sociální psychologie: Teorie, metody, aplikace. Grada Publishing a.s.

Internetové zdroje:

Český statistický úřad [ČSÚ]. (2025). Sebevraždy. Dostupné 27 srpen 2025, z https://csu.gov.cz/sebevrazdy_zaj

Nadační fond Vrba. (2025). Setkání pod Vrbou. Projekty. Dostupné 29 srpen 2025, z https://www.nadacnifondvrba.cz/projekty/

Podpora pozůstalých po sebevraždě v lidských společenstvích