Často slýchám otázku, k čemu je dobrá docházková služba do rodiny, co obnáší a jak vlastně doopravdy vypadá v praxi. Pokusím se tedy na tyto otázky odpovědět tak, aby si čtenář mohl docházkovou službu představit.
Pro koho a pro jaké životní situace služba vznikla?
Služba je koncipována zejména pro rodiny, které zažívají otřes v souvislosti s úmrtím.
Tedy pro rodiny, v nichž někdo zemřel, nejčastěji jeden z rodičů nebo sourozenec, ale může to být i prarodič, prostě kdokoliv, kdo přímo v zasažené rodině žil a s jehož úmrtím se zhroutila pevná a důvěrná struktura domova.
A pro rodiny v nichž se jeden ze členů ocitl v závěru života, protože už očekávání úmrtí je velkým a těžkým zásahem, který dramaticky promění život rodiny i prožívání všech jejích členů a to individuálně, pro každého trochu jinak. Mohou zažívat podobné emoce, ale často každý v jiném rytmu, pořadí i síle.
Služba může být ale využita i rodinami, které jsou zasažené těžkým nebo dlouhodobým onemocněním či úrazem, tedy rodinami, kde je přítomná dobrá naděje na záchranu života, ale kde jsou přitom zcela přirozeně prožívané také obavy ze ztráty dosavadních životních možností nemocného, celé rodiny i svých vlastních. A mnohdy také obavy o život nemocného a strach z možnosti jeho úmrtí. Protože také v těchto situacích dochází ke zhroucení dosavadní pevné a důvěrné struktury domova a dramaticky se mění život rodiny a prožívání všech zúčastněných včetně dětí.
Jak je služba omezena?
Docházková služba je z důvodu dopravy možná pouze v Praze.
Jak takové psychoterapeutické provázení rodiny může vypadat a co může rodině poskytnout?
Pro ilustraci asi nejlépe poslouží krátké střípky z návštěv.
Střípek první:
Večer zvedám hovor z neznámého čísla. Volá maminka tří dětí (ve věku 2, 5 a 7 let) a žádá o pomoc a podporu, jak říct ráno dětem, že tatínek, který přijede z nemocnice, umírá.
Dozvídám se, že otec je již několik let onkologicky nemocný, doma strávil na lůžku mnoho týdnů, kdy se po léčbě a operacích střídavě vracel nazpět do aktivního života.
Nejprve šlo o léčbu směřující k uzdravení a posléze alespoň o úsilí získat co nejvíce společného času.
Po posledním zhoršení stavu odjel na několik týdnů do nemocnice, kde již vypršely všechny možnosti na získání času. Ráno se vrací domů zemřít doma. Prognóza je spíše ve dnech než týdnech.
Domlouváme si tedy schůzku na šestou hodinu ranní, abychom měly čas s maminkou pohovořit společně před probuzením dětí a aby maminka měla čas na sdílení nastalé situace s dětmi před příjezdem polohovacího lůžka a následným příjezdem otce.
Ráno se mezi dveřmi dozvídám, že tatínek v noci zemřel.
Sedíme na pohovce v obývacím pokoji. Maminka se svěřuje se svými obavami. Pochází z rodiny, kde se nikdy o smrti s dětmi nemluvilo, ale sama se v tom jako dítě necítila dobře.
Chce, aby spolu s dětmi o všem, co je v životě potkává, mohly mluvit na rovinu, ale bojí se, aby jim tím neublížila.
Probíráme její pocity, zkušenosti, mateřskou intuici a kompetenci, možnosti dětského chápání smrti a specifika různých věkových kategorií. Maminka získává sebedůvěru. Jen mě žádá, abych zůstala, aby nebyla sama, kdyby ji nějaká situace zaskočila.
Sedám si do kuchyně ke stolu s kávou a tiše zůstávám v pozadí.
Vše důležité se odehrává v obývacím pokoji.
Stává se malý zázrak. Děti se budí a přicházejí postupně po jednom, takže maminka může každé z nich uvítat a mají dostatek času na sebe navzájem i na otevřený rozhovor úměrný věku každého z nich. Pro tento den už tam nejsem zapotřebí…
Střípek druhý:
Jedna z návštěv u rodiny, kde zemřel náhle otec.
Sedím v obývacím pokoji na podlaze s nejstarším chlapcem (6 let) a stavíme stavbu z lega.
Matka uspává miminko někde v ložnici.
Chlapec přerušuje hru a začíná vyprávět o tátovi.
Dobře chápe, že jsem jeho otce nestihla poznat a pečlivě mě seznamuje s každým detailem toho, jaký táta byl, co spolu dělali, co měl rád táta a co měl rád hoch.
Z předchozích rozhovorů s matkou vím, že mezi maminkou i synkem probíhá dobrá, pravdivá a otevřená komunikace o tátově smrti i o pocitech, které hoch a maminka prožívají.
Vím však také, že hoch má teď období, kdy se intenzivně vrací k fotkám a videonahrávkám, na kterých je tatínek. Maminka to s ním teď nemůže sdílet, protože je při každé konfrontaci s fotkou či videem zaplavena takovou bolestí, že by neměla sílu na nezbytné fungování v rodině.
Chlapec odbíhá do ložnice za matkou a za chvíli se vrací s jejím mobilem a pouští mi k vyprávění videa a ukazuje fotky z jednotlivých událostí, o kterých vypráví.
Jedna z věcí, které spolu velmi rádi dělali, bylo sekání trávy.
Když odcházím, přibíhá za mnou do předsíně a šeptá mi do ucha: „Víš, já jsem sice nejstarší kluk doma, ale na sekání trávy úplně sám jsem ještě malej. Bude sem muset chodit nějakej dospělej chlap, kterej nám s tím pomůže, ale, víš, já budu sekat s ním a u toho bude se mnou můj táta. Víš, on nebude moct tahat sekačku, protože už mu nefunguje tělo, ale vždycky u toho bude se mnou. Víš, i teď si někdy spolu večer povídáme, když usínám.“
Střípek třetí:
Jedna z návštěv u rodiny, kde nečekaně zemřela matka a otec zůstal sám s dětmi ve veku 2, 4 a 6 let.
Kromě všudypřítomného smutku a bolesti je velkým trápením otce i obrovské vyčerpání v dostihovém kolečku péče o malé děti a každou chvilku, kdy děti spí, musí věnovat úředním krokům v souvislosti s manželčiným podnikáním.
Vše je vygradováno lockdownem a online výukou prvňáčka. Širší rodina ani z jedné strany nefunguje, ostatně nefungovala ani za manželčina života, proto už od narození prvního dítěte využívali chůvu, která je z pohledu dětí přirozenou součástí rodiny. Ale teď, po otcově nástupu na rodičovskou dovolenou ze dne na den z ekonomických důvodů tuto pomoc nemohou využít, dokud nezačne fungovat alespoň výplata vdovského a sirotčích důchodů.
Otec se později v rozhovoru zmiňuje o tom, jak mu přátelé nabízeli pomoc. Říká: „Není nic, co by pro mě mohli udělat. (Vyslovuje křestní jméno své ženy a maminky dětí, které z důvodu zachování anonymity klientů vynechávám) …nám nemohou vrátit a to je to jediné, co… (láme se mu hlas a nechává větu nedokončenou). S hlídáním dětí také nemohou pomoci, protože nemají tolik času a také děti teď nechtějí být s nikým cizím. Hrozně na mě teď visí. Hrozně si mě hlídají.“
Odpovídám, že jsem si v dnešním rozhovoru všimla něčeho, s čím by, pokud jejich zájem trvá, mohli velmi pomoci. Připomínám chůvu, která je pro dětí přirozenou součástí rodiny od narození a skutečnost, že dostupné hlídání vázne pouze na penězích. Otci dochází to, co v přetížení, vyčerpání a bolesti nemohl uvidět sám a následně požádal přátele, kteří mu ochotně přispěli na plat pro chůvu nejen na hodiny na nezbytné úřední kroky, ale také na čas pro fyzický i psychický odpočinek.
Střípek čtvrtý:
Jedna z návštěv v rodině s dětmi ve věku 3, 3 a 7 let po úmrtí otce.
Nejstarší sedmiletá dcera požádala maminku o samostatný rozhovor se mnou.
Dostáváme soukromí v jejím pokojíčku a maminka hlídá dvojčata, aby nás nerušila.
Dívenka, žákyně druhé třídy se svěřuje s náznaky šikany ve třídním kolektivu vůči ní.
Když se pokusila požádat o pomoc učitelku, došlo k nedorozumění a podcenění situace ze strany paní učitelky, takže situace trvá a zhoršuje se.
Mamince dívka nic neřekla, nechce jí dělat starosti teď, když umřel táta. Vidí, že toho je na mámu moc a má o ni strach. Vždyť nikoho jiného než mámu už nemají a máma už vůbec nikoho nemá a je na všechno úplně sama.
Povzbuzuji dívku, aby se svěřila mamince a následně na její prosbu moderuji jejich společný rozhovor, kde se dcera svěřuje se svým školním problémem i se svým strachem o maminku. Také ukazujeme dcerce některé opory, které má její maminka k dispozici (přátelé, já, paní doktorka…) , takže není na všechno sama.
Matka kontaktuje paní učitelku, která po rozhovoru s matkou přesně chápe situaci a účinně napravuje situaci ve třídě.
Dcerka si troufá svěřovat mamince své starosti, protože už ví, že ani bez tatínka maminka není na všechno sama a může požádat o pomoc, když potřebuje. Že maminka je sice moc smutná, ale není osamělá a opuštěná, takže ji dcerka nemusí chránit.
Kontaktní osoba pro objednání služeb:
Eliška Syrovátková