Děti a smrt domácího mazlíčka. Rubriku Jak mluvit s dětmi o smrti a umírání jsem se rozhodla otevřít rozhovorem o jejich vlastní zkušenosti s těmi nejpovolanějšími, totiž s dětmi samotnými. Rozhovor jsme otevřeli tématem úmrtí domácího zvířátka, ale nakonec jenom u úmrtí domácího mazlíčka ani v jednom případě nezůstalo a ukázalo se, jak děti rozumí smrti i smrtelnosti, co pro děti smrt znamená, jak se dětské porozumění smrti proměňuje s věkem i se zkušeností.
Děti a smrt domácího mazlíčka, rozhovor první A. – dívka 13 let:
A: „Dospělí často mají problém, když dětem umře domácí zvířátko, se o tom s dětmi nějak bavit. Někdy vůbec neví, jak na to. Chystám článek na téma děti a smrt domácího mazlíčka a ráda bych tam dala rozhovor se skutečnými dětmi, jak to doopravdy prožívají. Nechci žádnou teorii, ale zkušenost. Můžeme si o tom popovídat, jaké to je pro děti? Jaké to je pro tebe, že bych si to nahrála a potom to opsala.“
A: „Jo.“
E: „Máš nějakou vlastní zkušenost?“
A: „Jo. Jako poslední nám umřela kočka, kocour.“
E: „A jaké to pro tebe bylo, ta situace?“
A: „No… my máme… nám už umřelo hodně kocourů, tak jsem prostě zvyklá.“
E: „A jak jsi to prožívala?“
A: „Toho posledního kocoura asi ani moc ne, byl z útulku a byl u nás hrozně krátce. Ale pamatuju si, že když umřel náš první kocour, tak to jsem brečela a bylo mi to líto.“
E: „Toho jsi měla hodně ráda?“
A: „Jo“
E: „Pamatuješ si kolik ti tehdy bylo přibližně?“
A: „Nevím, podle mě něco kolem pěti, ještě jsem chodila do školky.“
E: „A pamatuješ si, jak to tehdy bylo?“
A: „On byl nemocný a musel s ním táta jezdit k veterináři. A jednou tam jel, a když se vrátil, tak v té přepravce už ten kocour byl mrtvej. Protože on už byl na tom špatně, selhávaly mu orgány, tak mu dali… tak ho ti doktoři uměle zabili, aby se netrápil.“
E: „A když ten kocour byl takhle nemocnej, rozuměla jsi tomu, že už je hodně nemocnej a může umřít? Bavili jste se o tom doma?“
A: „Myslím, že jsme se tom bavili, ale jestli jsem tomu úplně rozuměla, myslím, že ne.“
E: „A s kým jste se o tom bavili?“
A: „Asi s obouma rodičema.“
E: „A vzpomeneš si na ten den, kdy musel táta toho kocoura odvézt na to utracení?“
A: „Ano, ten den si pamatuju docela dobře. Ale, já nevím, já mám prostě pocit, že jsem nevěděla, že až se vrátí, že bude prostě mrtvej, takže jsem se s ním nějak pořádně prostě nerozloučila. A oni jakože rodiče nám říkali, abychom se s ním rozloučili. Ale já jsem nevěřila tomu, že může umřít. A pak, když se vlastně vrátil, tak mi to bylo líto. A pak jsme ho pohřbili.“
E: „Takže vlastně rodiče ti říkali, že to je hodně vážný a že ten kocour může umřít, ale tys tomu tehdy nerozuměla?“
A: „Ano.“
E: „Bylo to těžký, si to představit, že to je možný?“
A: „Jo, protože já jsem do té doby… jakoby nikdo neumřel.“
E: „Takže vlastně jsi nevěděla, co to znamená?“
A: „No, to jsem asi věděla, ale prostě jsem nevěděla… nevím.“
E: „Že se to může takhle týkat kocourka?“
A: „Jo, no.“
E: „A on už vypadal nějak hodně špatně, že bylo vidět, že mu není dobře?“
A: „To si nepamatuju.“
E: „To už si nepamatuješ.“
A: „Jo.“
E: „Když se vrátil táta s tím kocourkem, tak ti bylo líto…“
A: „Že jsme se nerozloučili a že je mrtvej, brečela jsem hodně. A chtěla jsem ho ještě pohladit. To mi rodiče dovolili. A pak mazlit jsem se už nemohla, protože rodiče mi to zakázali.“
E: „Teď tomu nerozumím, když přijeli, tak ti dovolili si ho pohladit, to jste se teda mazlili, a ty jsi chtěla?“
A: „Si ho vzít a nezahrabat.“
E: „Si ho vzít a nezahrabat. Jakože si ho nechat… A to ti nedovolili?“
A: „Jo.“
E: „Takže tys tomu tehdy vlastně ještě nerozuměla, že to nejde, si ho nechat?“
A: „Já si myslím, že jsem si tehdy myslela, že kdybychom si ho nechali, že by třeba se probudil. Prostě asi jsem nevěřila tomu, že už… že už navždycky bude mrtvej.“
E: „Aha, tys měla pocit, že se to může vrátit.“
A: „No, že třeba bude dlouho spát a prostě nebýt při vědomí, ale pak, že třeba za dlouho už by to bylo v pořádku. Že bysme ho nemuseli jakoby dát pryč, jakože pohřbít.“
E: „A když rodiče trvali na tom, že je potřeba ho pohřbít, to bylo jaký?“
A: „No prostě jsme ho pohřbili a dali mu tam svíčku. Kterou jsme pak večer zapalovali nějakou dobu.“
E: „A jak jsi to prožívala?“
A: „No, byla jsem smutná, ale… my jsme pak měli novou kočku, a tak jsem se s tím smířila.“
E: „A bylo by ti příjemnější, kdybys nevěděla, že ten kocour umřel?“
A: „Asi ne. Protože kdyby mi třeba rodiče řekli, že utekl, tak nám taky jedna kočka utekla. A já… prostě je to stejný, je pryč. A s tím kocourem jsem měla aspoň možnost se rozloučit. Ale když ta kočka prostě nám zmizela, tak jsem ji pak vlastně už nikdy neviděla. Takže mi to možná je… bylo mi to asi o něco víc líto.“
E: „Co na tom bylo těžký, že ses nemohla rozloučit nebo?“
A: „No dodneška nevím, co s ní je. S tím kocourem jsem aspoň věděla, že se netrápil, ale nevěděla jsem, co se s tou kočkou stalo. Jestli se jí třeba nestalo, že by ji auto srazilo, ale ne úplně a ona někde prostě umřela a trápila se.“
E: „A nehrálo tam taky nějakou roli, že jsi čekala, jestli se třeba nevrátí?“
A: „No, čekala, docela douho. Ale máma mi pak řekla, že si ji asi někdo vzal možná do paneláku do bytu. Že už je to moc dlouho. Že už by se vrátila, kdyby mohla. Že už nepřijde. Že se vrátit nemůže, že už je pryč.“
E: „Takže to čekání bylo takový?“
A: „Těžký. Ale i potom jsem byla smutná.“
E: „Ta jistota, co se stalo, i když je špatná, tak je lepší?“
A: „Asi jo, pro mě jo.“
E: „A s tou kočičkou, to už jsi byla o hodně starší?“
A: „Podle mě o moc ne, tak ani ne o rok, protože ten kocour, jak umřel, byl táty a mně to bylo líto, tak mi rodiče pořídili kočku, a to bylo hned potom. Pak jsme měli dalšího kocoura. A ten, toho duclo auto… asi už jsem byla prostě zvyklá, že lidi a zvířata umírají. Ale vím, že mi ho bylo hodně líto. Pak jsme ho pohřbili.“
E: „To, že jste ho pohřbili, bylo nějak důležitý?“
A: „Asi jo, protože je to prostě takový, že se smíří člověk s tím, že ten kocour odejde. A je mu pak i líp. A může mu tam třeba nosit nějaký svíčky nebo něco. Byli jsme všichni smutní.“
E: „Mohla ses s někým bavit o tom, že jsi smutná?“
A: „Tam nebylo o čem se bavit. Já jsem prostě brečela a bylo to dobrý. Já si pamatuju, když umřel ten první kocour a v rádiu hrála smutná písnička, tak já jsem brečela.“
E: „Mohla jsi s tím za někým jít?“
A: „Kdybych chtěla, tak bych mohla, ale já jsem spíš seděla a vyplakala se a už to bylo dobrý.“
E: „Bylo důležitý, žes mohla plakat, žes věděla, že se toho nikdo nelekne?“
A: „Jo, bylo. Bylo mi na plakání, tak jsem plakala a to bylo dobrý.“
E: „A mluví se u vás o smrti nebo je to téma, kterému se doma spíš vyhýbá?“
A: „Myslím, že se o něm mluví úplně normálně. Ne, že bychom zrovna seděli u večeře a začali si o tom povídat, ale není to nějaký špatný téma. Dokonce, když jsme byli mladší, tak nám máma dala takovou knížku o dinosaurech, a to bylo o tom, když jim někdo umře, a to nám dokonce nějak četla, takže u nás se nikdy o smrti nebálo mluvit.“
E: „A jaký to bylo, když jste si četli tu knížku, nebála ses?“
A: „Ne, ale byly tam hezký obrázky.“
E: „A nebála ses, když se to četlo, že bys mohla umřít, nebo že by ti mohl někdo umřít?“
A: „Ne, ale kdyby mi někdo umřel, tak by bylo asi nejhorší, když by mi umřeli rodiče. Nebo jeden z nich. Jinak mi umřel strejda, tátův bratr, ale to jsem ještě nebyla na světě.“
E: „A jak to víš?“
A: „Protože mi to řekli rodiče. Rodiče mi to asi vždycky řekli jako první. Taky mi umřel starší sourozenec, ještě v břiše, tak malej, že ani nevíme, jestli to byl brácha nebo ségra. Strejda se možná zabil na motorce nebo to byl jeho táta, nebo oba, teď nevím. Jemu se zabil táta, když byl miminko a babička si pak vzala tátovýho tátu.“
E: „Takže nějaká nehoda se stala.“
A: „Ano.“
E: „A co to pro tebe vlastně znamená smrt? Jak tomu rozumíš teď?“
A: „No, podle mě je to prostě něco novýho.“
E: „Podle tebe je to něco novýho.“
A: „Ano.“
E: „Pro toho, kdo umřel, nebo pro jeho blízký?“
A: „Pro oba.“
E: „Jak si to mám představit?“
A: „To nevím, já jsem nikdy neumřela.“
E: „Takže to je něco jako tajemství, něco neznámýho?“
A: „Ano. A ti, co zůstanou, zjistí jaké je to, když jim někdo umře a prostě se s tím smíří.“
E: „Jako že se naučí žít s tím, že jim někdo umřel, nebo jak tomu mám rozumět?“
A: „No, žít s ním, ale jinak.“
E: „Takže když někdo umře, tak s náma nějak je?“
A: „No jasně. Není jakoby řešení zapomenout na něj, ale prostě… on je pořád s náma. Ale jenom jakoby jinak… jakoby v našich srdcích.“
E: „Chceš mi ještě něco říct?“
A: „Mně to asi stačí. A tobě?“
E: „Mně taky a moc děkuji za rozhovor.“
Děti a smrt domácího mazlíčka, rozhovor druhý B. – chlapec 10 let.
E: „Dospělí často mají problém, když dětem umře domácí zvířátko, se o tom s dětmi nějak bavit. Někdy vůbec neví, jak na to. Chystám článek na téma děti a smrt domácího mazlíčka a ráda bych tam dala rozhovor se skutečnými dětmi, jak to doopravdy prožívají. Můžeme si o tom popovídat, jaké to bylo pro tebe, co ti třeba pomohlo a co moc ne, že bych si to nahrála a potom to opsala.“
B: „Umřel mi kocour.“
E: „Co si o tom pamatuješ?“
B: „Co pomohlo nebo celkově?“
E: „Celkově.“
B: „První kocour byl těžce nemocný, to jsem byl ještě hodně malej. Já jsem u toho nebyl, ale oni mu prý dali injekci, která ho zabila. To mi říkal táta. Já si pamatuju jenom to, že mi bylo smutno. A trochu si ho pamatuju mrtvýho.“
E: „To jsi byl hodně malý, byly ti tři roky.“
B: „Pamatuju si pohřeb. Mohl jsem se s ním rozloučit.“
E: „To bylo důležitý?“
B: „Jo.“
E: „Když to bylo čerstvý, bylo pro tebe důležitý o tom mluvit?“
B: „Jo, s rodičema, když mi bylo smutno. A pak jsme měli kocoura, kterýho nám srazilo auto. To už jsem byl velkej a hodně jsem kopal hrob.“
E: „A to bylo důležitý nějak?“
B: „U druhýho kocoura, to už jsem věděl, že umíraj. A to, že jsem kopal hrob, to bylo dobrý, že jsem pro něho ještě mohl něco udělat.“
E: „A mluví se u vás doma o smrti?“
B: „Jenom občas. Třeba když se bavíme o tátovým bráchovi, o našem strejdovi. Nebo nějakou dobu po tom, když nám umře kočka nebo se ztratí.“
E: „Takže když se nějaký zvířátko ztratí, tak je to stejně těžký jako když umře?“
B: „Jo. Protože je po něm člověku smutno.“
E: „Zajímalo tě někdy, co to je smrt, ptal ses někdy rodičů, a můžeš s nimi o tom mluvit?“
B: „Neptal, ale kdybych chtěl, tak můžu.“
E: „A jak rozumíš smrti, co to pro tebe znamená?“
B: „Těžko se to vysvětluje. Ale znamená to pro mě to, že prostě už se nevrátí… se musím rozloučit, být připravenej… že kdykoliv mi může třeba sestru zajet auto… může mi umřít můj dobrej kamarád… furt bejt na ni připravenej… u kohokoliv.“
E: „To si neumím představit, být na ni připravenej, to se asi nedá.“
B: „To ne, ale vím, že se to jednou stane, že mi jednou umře někdo blízkej.“
E: „To je asi těžký, ne?“
B: „To asi jo, ale je to normální.“
E: „Jakože to k životu patří?“
B: „Jo.“
E: „Chtěl bys mi ještě něco říct?“
B: „To je všechno.“
E: „Tak děkuju za rozhovor.“
Děti a smrt domácího mazlíčka, rozhovor třetí C.- dívka 8 let.
E: „Dospělí často mají problém, když dětem umře domácí zvířátko, se o tom s dětmi nějak bavit. Někdy vůbec neví, jak na to. Chystám na článek pro rodiče na téma děti a smrt domácího mazlíčka a ráda bych tam dala rozhovor se skutečnými dětmi, jak to doopravdy prožívají. Můžeme si o tom popovídat, jaké to je pro tebe, že bych si to nahrála a potom to opsala?“
C:„Máme dvě kočky a psa. Psa máme poprvé a ještě žádnej neumřel, ale kocouři už někteří umřeli. Jednoho srazilo auto, pak nám umřel, tak jsme ho zakopali. Bylo to pro mě takový smutný, protože jsem ho měla hodně ráda. Pak jsme si s mámou trochu povídali, že nám je po kocourkovi smutno.“
E: „A rozuměla jsi tomu, co to znamená že umřel, když umřel?“
C: „Ano, prostě už tu nikdy nebude. Už nikdy s ním nic nezažijem.“
E: „A mohlas na něho třeba ještě sáhnout nebo mu něco říct?“
C: „No, povídat mu do hrobu pořád můžu, ale hladit už ne. To naposled, když jsme ho pohřbívali. Prvně jsme vykopali u našich smrčků díru, kopali jsme všichni, a pak jsme ho tam položili, pak jsme ho zakopali a dali jsme mu na hrob kytičky. Ty jsme tam zasadili.“
E: „To bylo důležitý?“
C: „Já jsem mu tam někdy ještě dávala nějaký různý kytky. Jsem tam zasázela.“
E: „A když umře zvířátko, tak se o tom u vás doma mluví?“
C: „Ano.“
E: „Je to pro tebe důležitý?“
C: „Někdy je mi pak smutno, když se mi to připomene, takže ne, ale když je mi smutno, tak je to zase dobrý. Hlavně na začátku. To mi bylo smutno pořád. A když mi bylo smutno, tak bylo dobrý o tom mluvit. A taky občas doma vzpomínáme na tátovýho bratra. Ale ten umřel dřív, než jsem se narodila. A taky mu nosíme svíčky a kytičky. Umřít může, když je někdo hodně starej, nebo na nějakou nemoc, kterou máš už odmala, nebo nějakou nemoc chytíš. Bratranec měl kamaráda a neví se, na co umřel ten kamarád jeho. Anebo když se někdo moc zraní. To pak taky můžeš umřít. Tomu se říká nehoda.“
E: „Když někdo umře, co to znamená?“
C: „Že už ho nikdy neuvidíme. Když je to někdo příbuznej nebo kamarád, tak se prostě nám po něm stýská, ale už prostě nemůžeme ho vidět.“
E: „A co to znamená pro něj?“
C: „Pro něj to znamená, že už nebude chodit, nebude se na nás dívat a takhle. Je to úplně stejný. Nepůjde s náma, nepojede nikam s náma.“
E: „Chtěla bys mi něco říct ještě?“
C: „Těm rodičům, aby s dětma mluvili, když jsou děti smutný.“
E: „Děkuji ti za rozhovor.“
téma děti a smrt domácího mazlíčka
téma děti a smrt domácího mazlíčka
téma děti a smrt domácího mazlíčka
téma děti a smrt domácího mazlíčka
téma děti a smrt domácího mazlíčka
Projekt Vše pro rodinu je podpořen z NDT Rodina MPSV a MHMP Rodinná politika
